Den osmdesátý druhý
Neuvěřitelně se to blíží ke konci třetího měsíce experimentu. Přicházím domů, unavený z práce. Na stole se objeví krásná a voňavá polévka. Než vychladne, ještě na minutu odcházím. Z minuty se udělaly dvě a dcera si mezitím nabírá čerstvě upražené chlebové kostky do nejlepší špenátové polévky co znám. Možná to je chuťovou pamětí, ale tuhle polévku miluji.
Než se zamyslím, začínám křičet na dvou a půl letou dceru. Co to děláš? Už zase?!?
V nestřeženém okamžiku si nasype téměř celou misku báječného opečeného chleba pro čtyři dospělé osoby do talíře. Naposledy to dopadlo tak, že jsem nic neměl, zbytek si rozdělila rodina a já po dceři dojedl rozmočený chléb.
Dcera začíná lkát a utíká se schovat. Asi jsem to přehnal. Vyčerpávající den. Zasedám k polévce a je mi všechno jedno. Přichází manželka s tím, že mi pěkně děkuje.
„A Ty jako můžeš jíst náš chléb?“
Krve by se ve mě nedořezal. Jaký jejich chléb?
AHA!
Jejich chléb. Ten jejich, nekontrolovaný. Bez SLOŽENÍ!!! to je ten, co nesmím jíst, ani na něj pomyslet.
Mám hlad, vztek a chce se mi brečet.
Odcházím do postele, únavou usínám a přemýšlím.
Jediná možnost je, něco, o čem jsem uvažoval již několik dní.
Vyčistit se jednodenním půstem. To je dost šílené a může dokonce vyřešit tento „faul“ v experimentu.
Beru to tedy jako očistu těla i ducha. Nekřičet, zpomalit a žít přítomností.
Tím, že začínám půst. Jsem rozrušený a po 18h napůl vyhladovělý (zvyklý na vydatnou večeři). Mám zajímavé myšlenky. Je půst opravdu očista, myšleno očima experimentu? Má ten experiment smysl? Ujišťuji sám sebe. Jasně že má a s tím i usínám.
Ráno. Tím, že půst není naplánovaný, tělo reaguje zpočátku jako hladovění. Třes a zima. Dovoluji si v práci dát zelený čaj, zima je neuvěřitelná. V břiše kručí čím dál více. Pracuji na půl plynu, pak si zvyknu a dodělávám resty.
Odpoledne jedu nakupovat pro rodinu na víkend. Procházím si zamilované uličky s pivem, džusy, sladkostmi, lahůdkami, salámy, jogurty, mraženými krémy. Vše na mě působí tisíckrát více, než při běžném experimentovém dni. Vůně … přicházím k teplému pultu, slintám. Ano pane Pavlove, funguje to. Přes mírnou nevolnost se dostávám k pultu s masem, zeleninou, mléčné výrobky. Vyhnout se cukrovinkám a všem pekařským výmyslům je pohoda. Poslední vzpomínkou je ulička s kávou. Dnes jsem neměl ani jednu.
Když nakoupím vše potřebné, zamávám supermarketu a jedu domů. Přemýšlím znovu o tom, co se stalo včera večer. Začínají mě pálit oči. Je to únavou, nebo půstem? Vykládám víno, maso, pivo, sýry a zeleninu, zeleninu, zeleninu, zeleninu, ovoce, zeleninu, zeleninu, zeleninu … Bude neděle. Bude maso. Opět mi kručí v břiše.
Po příjezdu domů mě děti okupují. Je to dobré, i křik ze sebe dokáží rychle smést. Mé černé svědomí začíná nabírat příjemnější barvy. Taková zelená, řekl bych. Stejná jako roste na našem novém trávníku.
Vykládám potraviny do lednice, neúnavně se mi vrací na jazyk chutě všeho, čeho se dotknu.
Připravuji se pomalu na víkendové vaření, které jsem slíbil, že udělám. Vařím však jen podle oka, ochutnat přeci nemůžu. Po několika hodinách se maso dodělá, miluji totiž pomalé vaření. Žena ochutná a zkonstatuje, že to dají. I když vařím, toto jídlo neochutnám. Jedu na víkend pryč.
Na víkend bude mít rodina hovězí na zelenině 🙂
Myšlenky na experiment už mě netíží, tělo si zvyklo na dotyky jídla a přišlo smíření. Něco podobného jsem nikdy u půstu necítil a jsem rád, že jsem poznal opravdový hlad.
Ráno mě dostaly z postele už v pět ráno střevní potíže. Kupodivu po 38 hodinách bez jídla. Stručně řečeno, byl to planý poplach a zvuková kulisa. Dávám si čaj a přemýšlím, zda v půstu nepokračovat. Cítím se svěží, odpočatý a v pohodě.
Po sedmé hodině si dávám chléb a „hrachovou“ polévku, na kterou jsem se dva dny těšil. Špenátová už není.
Opět přemýšlím o experimentu, dopisuji deník a těším se na víkend. Děti se vzbudili, jedeme do školky. Těsně před odjezdem olizuji vařečku z obrázku a jím … mlsám … včera vytažený MED! Plástve se rozbijí a nechají okapat. Je v něm i trochu vosku, ale ten se usadí a dnes mi ani trochu nevadí.
Děkuji Petře, že jsi mě přivedl k medu … už ho mám na seznamu povolených potravin.
Přeji všem krásný víkend, málo křiku a pohodu.
JardaZ.
PS. ta úvodní fotka je z čarodějnic
… jo a vyhýbejte se chemii v jídle.
předešlé články: