Den osmdesátý druhý
Neuvěřitelně se to blíží ke konci třetího měsíce experimentu. Přicházím domů, unavený z práce. Na stole se objeví krásná a voňavá polévka. Než vychladne, ještě na minutu odcházím. Z minuty se udělaly dvě a dcera si mezitím nabírá čerstvě upražené chlebové kostky do nejlepší špenátové polévky co znám. Možná to je chuťovou pamětí, ale tuhle polévku miluji.
Než se zamyslím, začínám křičet na dvou a půl letou dceru. Co to děláš? Už zase?!?
V nestřeženém okamžiku si nasype téměř celou misku báječného opečeného chleba pro čtyři dospělé osoby do talíře. Naposledy to dopadlo tak, že jsem nic neměl, zbytek si rozdělila rodina a já po dceři dojedl rozmočený chléb.
Dcera začíná lkát a utíká se schovat. Asi jsem to přehnal. Vyčerpávající den. Zasedám k polévce a je mi všechno jedno. Přichází manželka s tím, že mi pěkně děkuje.
„A Ty jako můžeš jíst náš chléb?“
Krve by se ve mě nedořezal. Jaký jejich chléb? Pokračovat ve čtení „Po 3 lžících polévky jsem 38 hodin nejedl“